Programátoři Blog (nejen) o programování

Naprosto iracionální zápisek, zařaďme do škatulky pseudofilozifický... Co tím chci naznačit? Pokud se hodně nenudíš nebo nerad čteš píčoviny...

Dnešní ráno začalo fajn. Zašel jsem k obchůdku s větnamci a doufal, že na otázku, kterou jsem položil za poslední období mnohokrát, konečně dostanu kladnou odpověď. Otázka je vždy stejná - "Máte čaj?".

Čaj... surovina, která dělá můj život lepší. Věřím, že každý má nějakou svou drogu, možná o tom ani neví. A pokud ne, určitě není na škodu si nějakou opatřit. Něco, co člověka potěší, dá mu novou energii, uklidnění. Může to být cokoliv, hudba, tráva, pivo, sex... Nejde mi jen o samotnou konzumaci, ale hlavně o spoustu obřadů kolem ní, ať je to "čajový obřad" kde figuruje rychlovarná konvice a improvizorní gaiwan, shánění čaje u vietnamců, či vymyslím si: koupení si každý večer sedmičky vína v oblíbené vinotéce nebo "hej, smotnem brko?". Vůbec, mám spoustu takových věcí, Člověk to asi potřebuje - nějaký obřad, který mu pomůže se srovnat. I když mi to napůl příjde strašně povrchní, nechtěl bych se takových rituálů vzdávat. Vědět, že až mi bude blbě, můžu si říct: teď si udělám čaj, těšit se na něj při přípravě a potom si ho v klidu vypít a věřit, že mi bude líp... Ach, tolik emocí, víra, touha, naděje, očekávání... A přitom pro ostatní si dělám jenom blbý hrnek nějakého sajrajtu.

Postával jsem před obchůdkem, vietnamka ještě nedorazila. Stál jsem tam, choulil se před zimou ve své černé zimní bundě a nějaké babky, co tam rozdélávaly stánky s kytkama si mě nedůvěřivě prohlížely. Hm, možná tuší že nejsem běžný zákazník co si jde koupit nové tenisky, protože se ty staré rozpadly, týpek v černém, dlouhé vlasy, ještě že jsem neměl klobouk... Kolem prošel učitel, zvlaštní člověk, ten má svou drogu jinde... Pokračoval dál směrem k důchodcům postávajících s letáčky svědků. Probliklo mi hlavou pár myšlenek... Nestihl sem ani domyslet, když zastavilo auto, vystoupila vietnamka spolu s vietnamcem. Jsou to přijemní lidé, jazyková bariera je sice velká, ale porozumněli jsme si. Libí se mi jejich ochota, nenadřazenost. Jasně - určitě je pravda že musí, ale... mají to v sobě a vždy mě to potěší.

Usměv vietnamky dává naději konečně dobrému výsledku... "Mám! Mám, čaj je..." Oddychuji si, vlezu k ní do krámku a čekám než balíček najde... Má jen jeden - pro mě. Ne, nejsem obyčejný zákazník. "Dražší, dvěstědvacet..." vysvětluje a podává mi půlkilový balík. Na chvíli si uvědomím, že jsem s tím nepočítal a příjdu o peníze na autobus domů. Ale čaj koupím i kdybych měl jít pěšky.

Čaj je doma, ano drogy dělají život lepší. Ale jenom napravují rány, které si sami zasadíme (A můžou zasadit ještě větší). Ono je spousta věcí, co jde udělat lépe a přesto si kolikrát vyberu horší cestu. Drásám se nahoru balancujíc nad propastí, když vedle je krásná schůdná cesta. Jenže ono je strašně těžké se zastavit, rozhlédnout se a vybrat si. Radši budu pokračovat v pohybu a vrhnu se první možnou s odhodláním horolezce všechny překážky překonat. Jediné v co doufám je, že jednou, až se naučím vybírat schůdné cesty, se mi dovednost škrábat se ze dna příkopu potom, co dobrá cesta selže, bude hodit...

Nevěřím že by to někdo dočetl. Přesto to někdy někdo vždycky dočte, ať věřím v cokoliv :-), takže zakončení nesmí chybět. Tento výplod je pokus o nějaké pootevření a vypsání vnitřních myšlenek - zamyšlení se. Je to pokus o překonání jisté bariéry. Není to depkoidní zpověď - už proto že žádný problém ani depku nemám. Potřeboval sem si vyzkoušet vypsat vlastní pocity a lehké to nebylo. Ještě takový menší FAQ: Ne, nemám deníček; Ne, neřežu se; Jo, už se to asi nebude opakovat; Ano, jsem zčajovaný; Jo, sem normálně drsný; Ano, vůbec si to nepochopil; Jo, je to píčovina!!!; Jo, jdu už někam zalízt...